Den 17
jedenáctý den pochodu - elektrárna Sigalda, Landmannalaugar (17.7.2007)
Spím úplně nádherně, na mechu je to jako v posteli. Budím se sice před šestou hodinou, ale dospávám do 7:30. Vůbec se mi z toho bezva kempu nechce, veškerou činnost prokládám cigárama a snídám gulášovku. Nebe je zatažený, ale brzy se začínají mraky ztrácet a objevuje se modrá obloha. Jdu se tu vysrat, kolem mě lítají hejna malých mušek. Vypadá to jako pohoda, ale po prvních krocích můžu jen konstatovat, že mi příroda nadělila to nejhorší co mohla. Jasno, horko, slunce pálí, k tomu bezvětří a ukrutný hejno totálně otravných much.
Most přes řeku Tungnaa. Ještěže je, tady bych to už nechtěl brodit.
Vyrážím po 9h, beru z potoka co nejvíc vody můžu, protože podle mapy nebudu mít do Lanmannalaugaru absolutně žádnou šanci nabrat si vodu. Mám jít pouští se sopečným pískem a lávovými poli. Hned od mostu se příkře zvedá silnice a lezu do strašnýho krpálu a zdolávám nějakých 150m převýšení. Na mostu jsem se minul, stejně jako včera s busem BSÍ. Škoda, mohl jsem pozdravit toho řidiče. To, že jsem hodně blízko civilizaci je zřejmý i z provozu na týhle cestě. Jezdí jedno auto za druhým, už je ani nezdravím. Ani oni mě nezdraví, tak je to fér. Minul mne dokonce autobus od nějaký český cestovky. No to tedy bude paráda, desítky čecháčků v kempu, na to se vyloženě těším.
Hydroelektrárna Sigalda s výkonem 150MW a taky vidím po dlouhý době svítit umělý osvětlení
V kopci mě začíná nějak pobolívat pravý koleno. Nic něm neškublo, ale je takový znavený. Z kopce jdu dolů k lávovým polím a přes ně vede cesta podél telefonních sloupů. Vítr ani ťuk, slunce praží plnou silou, vzduch se zase tetelí nad horizontem a do toho ty strašný mouchy. Je to příšerný, každý dvě minuty vyndavám nějakou ze zubů, lítají mi do uší, do nosu, pod brejle. Psychicky mě likvidujou, úplně řvu vzteky nahlas na celou poušť a nadávám sprostými nadávkami celému Islandu. Ještě, že mne nevidí nějakej psychiatr, asi bych mastil do cvokhausu.
Přes lávové pole porostlé trávou se belhám k Landmannalaugaru.
I přes bolest v koleni se snažím jít co nejrychleji to jde, abych to měl co nejdřív za sebou. V takovýmhle tempu jsem snad ještě nešel celou cestu. Po třech hodinách se cítím úplně dehydrovanej a hrozně blbě. Lávový pole mám za sebou, teď se pro změnu brodím černým sopečným pískem. Tohle je opravdová poušť. Už nemám sílu jít v tempu a odevzdaně a rezignovaně se plahočím v tom vedru s mouchama dál. Přesto mám v sobě nějakou zatvrzelost a odmítám všechny odvozy do Landmannalaugaru a dokonce i vodu co mi z aut co mi nabízejí.
Překonal jsem poušť, kopce se zvedají a krajina je už příjemně zelená.
Koleno je čím dál horší, snažím se dávat si větší pauzy. Míjí mě další bus, veze turisty do kopce ke kráteru s jezerem, to znám z loňska. Konečně potkávám prvního turistu. Jde taky napříč Islandem, ale z jihu na sever. Říkám mu, ať si dá bacha na vodu, ale je vybavenější než já, má vak na 8 litrů. To bych tedy nechtěl táhnout, radši žízeň... Podle jeho GPS mě čeká ještě 9km. Z kopce ke křižovatce doslova už pjdám o hůlkách, ještěže je mám. Snažím se pít, na jídlo vůbec nemám chuť. Fouká sice trochu vánek, ale tradičně v blbým směru, snažím se sednout si proti němu, aby mě mouchy nežraly. Už je to dlouhý plahočení, jdu jako vygumovanej k další křižovatce s rozcestníkem, kterej hlásá posledních 5km.
Poslední rozcestí před Landmannalaugarem. Z toho malého kopečku jsem šel snad pět minut.
Sedám si u jezera a dávám sakra velkou pauzu. Konečně se zvedá vítr, už jsem myslel, že z těch podmínek zešílím. Ale abych to neměl jednoduchý, cesta zase vede do kopce. Nahoru to jde, ale dolů je to zase utrpení. Začínám propadat skepsi, že s tím kolenem to dál nepůjde a jsem děsně nasranej, protože včera už to vypadalo tak nadějně. Pomalu taky myslím na to, že se nechám do Landmannalaugaru odvézt autem, už pajdám hodně zdatně. Belhám se ale dál. U posledního rozcestníku jsou to ještě dva kilometry. Už ani nepiju, nejím, nestavím, před sebou mám jen cíl dojít. Doslova počítám metry, kolik mi ještě zbývá. Konečně vidím kemp. Po těch dnech samoty je první pohled na desítky stanů, hemžení lidí, chatky, autokary, busy úplnej šok. Jsem už fakticky jako magor, protože v goretexovejch botách brodím řeku, přes kterou je vpravo lávka a já jí úplně přehlídnul. V kempu sedám ke stolku, piju půl litru vody na ex a dávám si cigáro. Lidi při pohledu na mě nechápou, kdo to jako přišel. Jsem od slunce úplně spálenej, spařenej, zaprášenej, vyfluslej. Úplně z jejich očí cítím ten pohoršující výraz. Ale já jima s tou jejich nažehleností a čistotou taky opovrhuju.
Od jezera přes kopec a za ním už je dnešní cíl - kemp Landmannalaugar
Stavím stan na hnusný hlíně mezi dalšíma hnusnejma stanama, přitom tu mají trávu, ale je zákaz na ní kempovat. Nechápu proč. Stan obkládám šutry, kolíky mezi kamením drží na hovno. Teď, zrovna teď fouká vítr a je zataženo. Hodinu a půl se dávám do kupy ve stanu a probouzí mě slečna od FÍ. Chce ode mě zaplatit za stan 800ISK a když vidí v jakým jsem stavu, chce mi nalepit evidenční samolepku na stan, což se jí díky vrstvě prachu rozhodně nedaří. Ošetřuju nohy brufenovou mastí a dál se válím. Ještě potřebuju relaxovat.
Landmannalaugar - začátek nejpopulárnějšího treku na Islandu, množství stanů mě šokuje a hnusí
Kolem 19h jdu obhlídnout kemp. Nějaká parta tu hraje na kytary odrhovačky od Beatles, všude slyším babylón jazyků, hlavně francouzštinu. Na umývárkách si meju ksicht, celej je od prachu. Vlasy celkem jdou. Studená voda mě osvěžila. Nabírám si tu vodu a jdu na nákup potravin do maringotky. Prodavače znám z filmu toho švéda co šel přechod Islandu loni. Je děsně milej, když mu říkám co jsem ušel, dává mi zdarma na památku čokoládovou stokorunu, čímž mi dělá velkou radost. Kupuju si u něj za 900ISK těstoviny, mléko, jablko, pivo a colu. Jedna slečna od FÍ mi nachází ve skladu báglík, dorazil v pořádku, nic se neztratilo, všechno tu funguje, ne jako u nás. Jsem dost překvapenej, jak je bágl těžkej a vůbec se divím, jak jsem s tím mohl prvních 6 dní jít. Pajdám se ke stanu, vařím instantní těstoviny a piju pivo. Koleno furt bolí a vypadá to na dýl. Mám za sebou 266km a pokud se do rána nestane zázrak, byl tohle poslední den cesty. Mobil tu nefunguje, ani nemůžu cinknout Jirkovi, aby mě vyhecoval dál.