Den 16
desátý den pochodu - řeka Kaldakvísl, jezero Þhórisvatn, elektrárna Sigalda (16.7.2007)
V noci se budím každou chvíli. Jednak tím, že spím na kamení a jednak ukrutnou žízní. Ráno v 6:45 mě navíc budí slunce a horko ve stanu. Ve flašce mám poslední 1 decilitr vody, tak nemůžu vařit. Snídám snickers a trochu hrozinek a balím, než začně bejt venku zase horko. Vyrážím v 8:10, tak brzo jsem ještě nešel a mám úplně rozpraskaný vyschlý rty. Vítr žádnej a abych to neměl jednoduchý, mám kolem sebe zase přítelkyně mouchy. To bude den...
Pauzička u řeky. Tady jsem měl zakempovat a ne u tý blbý rokle.
Po 300 metrech vidím jezero. To snad není možný. Včera jsem zvažoval, že se půjdu porozhlédnout po okolí, jestli nenajdu vodu, ale po tom somru jsem se na to vykašlal, a pak už žádný auto nejelo. A přitom spím skoro hned u vody. Beru hned 2,5 litru a vůbec mi nevadí že je to voda odstátá a kolem lítají ty zasraný muší bestie. Hned je líp a dokonce existujou i potůčky z mapy 1:100000. Hned nabírám radši pramenitou vodu, piju jako vzteklej a je tak krásně, že se i myju a oplachuju hlavu od prachu.
Výhled směrem k jihu, ta nejvyšší hora je sopka Hekla a za ní už je oceán!
S jistotou vody a v proti větru (konečně fouká taky od jihu) se jde bez much skvěle. Staví mi jeden jeep, příjemnej řidič mi nabízí sám od sebe vodu a ptá se mě na cestu. Po další hodině chůze se dostávám ke třetímu mostu přes úplně nádhernou říčku. Chladím si v ní nohy, pokuřuju a svačím. Všude je tu plno krásných travnatých míst na kemp a já vůl spal na hlíně. Už je tu plno mechu, trávy, kytek, sem tam slyším i ptáka, úplnej nezvyk, asi fakt mám poušť za sebou.
Všude kolem jenom hory,ledovce a pustina.Lidmi nedotčená krásná krajina.
U mostu potkávám cyklistku. Holka a sama a má pěkně naloženo na zádech a v postranních báglech. Musí toho mít docela dost, na ženskou dobrej výkon. Hned za řekou začíná kopec s tak 15% stoupáním. Když se konečně vydrápu kolem poledního nahoru, musím si sednout na prdel. Kvůli tomu panoramatickýmu rozhledu za úplně jasné oblohy, co mám teď před sebou, těch 200km trápení rozhodně stálo. Ustal vítr, je absolutní ticho. Jen já a hory, ledovce, jezera, kameny a písek. Nic než nádherná, drsná a nedotčená příroda. Tohle se objeví jen párkrát za život. Sedím a kochám se okolím, občas projede auto a ani nepřibrzdí, skouknout tu nádheru. Kam ty lidi spějou...
Sestupuju k ledovcovému jezeru Þhórisvatn, největšímu islandskému jezeru
Vůbec se mi nechce vstávat, ale musím dál. Klesám k jezeru Þhórisvatn, s blankytně modrou hladinou. Taky krása. Pár kilometrů jdu kolem břehu a u jakési hráze odbočuju a nabírám vodu a mouchy. A jako naschvál bezvětří a cesta do kopce. Docela si i nadávám, že jsem se na tu vodu nevysral. Nahoře ale fičí vítr, tak mají bestie smůlu a navíc si jich pár ode mě odebral rakouskej cyklista co si mě dokonce vyfotil. Konstatuju, že dnešek je vlastně první den, kdy nemám problém s vodou. Na kopci se snažím zorientovat, mají se tu různě dělit cesty. Jdu intuitivně a po chvíli nejistoty vím, že i dobře. Cesty se tu dělí a rozcestníky samozřejmě nikde...
Jezero Þhórisvatn obcházím pár hodin po západním břehu, a náhorní plošina se pomalu mění v hory
Cesta vede dál poměrně příkře z kopce, v údolí míjím nějakou přehradu, která ani není na mapě a hned u ní začíná asfaltka, která má začínat až o pár kiláků dál. Je to zjevně novostavba a asi ji ještě nestihli dát na mapy. Asfalt vidím poprvé po dvou stovkách kilometrů. A jde se na něm jako po mechu, úplně divně. Po kilometru asfaltová idyla končí, přicházím na křižovatku s rozcestníkem a dokonce i kiloemtry. Vpravo vede asfaltka do Hrauneyjaru 13km, vlevo někam do hor přes most a nejhnusnější rozbitá polní cesta se šutráky a do kopce je moje. Opouštím F26 a nabírám směr Landmannalaugar. Tedy snad, protože cedule chybí. Nahoře je vítr přímo ukrutnej, obloha se čím dál víc mračí. Na vrcholku je nějaká bouda s vysílačem, zkouším jestli náhodou nebude signál a ono jo, tak skrčenej za kamenej volám domů, že postupuju k cíli. A taky svačím čokoládu.
Asfaltová silnice! Po dvou stovkách kilometrů je to jako jít na mechu. Civilizace se blíží.
Následuje prudké klesání do údolí. Jsem úplně udivenej z tolika civilizace: sloupy vysokého napětí, dopravní značky, rozcestníky, lidské stavby, asfalt. Hrozná změna. V údolí, mezi dvěma jezery už vidím hydroelektrárnu Sigalda, podle rozcestníku u ní mi zbývá do Landmannalaugaru jen 26km. Přecházím dva ohromné mosty, jeden přes řeku Tungnaa a vidím nádherné zelené údolí pod hrází. Ignoruju ceduli s nápisem, že vstup na vlastní nebezpečí a že to můžou kdykoli zatopit. Furt lepší než vítr a šutry. A navíc je tu i potůček. V údolí rybaří nějací 2 lidé s autem. Nechávám je bejt a stavím stan na nádherným mechu. Je tak měkkej, že ani nechci vyndavat karimatku.
Zcela nová přehrada s hydroelektrárnou a dráty vysokého napětí vedoucí do civilizace.
K večeři vařím boloňské špagety a čaj s rumem. Fyzicky se opět cítím skvěle, jako by si tělo už zvyklo na námahu a od té doby co dodržuju pití, jídlo, pomalou chůzi a pauzy je všechno ok. Dnes to bylo 31km a mám za sebou 10,5h pochodu, dlouhá šichta. Díky kilometrovníkům jsem si spočítal, že to má celkem být 354km, takže jsem si přes Nýidalur zašel nějakých 30km navíc. Jsem dnes deset dní na pochodu a v nohách mám 242km. Zatím jsem nepotkal jediného pěšího turistu a mám za sebou celé pusté vnitrozemí. Zítra dorazím těch 24km do Landmannalaugaru a pak už to znám z loňska. Jo a dnes jsem měl svátek, pěkná oslava to byla. Zatáhla se obloha, snad počasí vydrží.