Den 13
přesun Mývatn-Nýidalur a sedmý den pochodu - poušť Sprengisandur (13.7.2007)
Mobil mě budí v půl šesté, vůbec se mi nechce vstávat tak brzo, ale co nadělám. Dávám si na probuzení teplou sprchu, snídám chleba se sýrem a třídím věci. Rozhodl jsem se, že si zabalím úplně všechno nepotřebné do malého baťůžku a nechám si ho poslat do Landmannalaugaru. Snad to klapne. Jdu s tím odhazováním věcí do extrému: stativ, náhradní baterie do kamery, kazety, nabíječka, trochu jídla, mikina, kalhoty, mince, no samý debility a hodně mě překvapuje kolik se toho dá ještě ubrat.
V 8h opouštím kemp a zdá se mi, že na zádech nemám skoro nic. Bus měl přijet v 8:30, ale už stojí před kempem. Ještě, že jsem vyrazil tak brzy. Jedeme nabrat pár turistů před luxusní hotel. S řidičem, který pokuřuje virginka se domlouvám s tím batohem. Paráda, super, skvělý. Tady všechno funguje. Kdybych to udělal už v Akureyri a poslal si takhle zásoby po cestě, nemusely mě možná bolet ty achilovky. Řidič je docela pohodář, jen si stěžuje, že dvacet let jezdil tuhle linku z jihu na sever a letos to jede obráceně...
Řeka pod vodopádem Goðafoss a za ní benzínka, kde na mě čekal bus 40 minut
Vyrážíme v půl devátý, krátká zastávka na doplnění pohonných hmot ve Skutustaðiru a pak u Goðafossu, kde už jsem byl s němcema. No mám víc času, tak natáčím pár záběrů, kochám se pohledem na vodopád u cigarety a když přijdu na parkoviště autobus je v prdeli. V klidu si říkám, že jel asi na kafe na benzínku poblíž. Po dvaceti minutách si už nejsem tak jistej. Jednak nevidím nikoho z autobusu a začínám si v duchu říkat, jestli to neměla být pauza jen na pět minut, místo na 45 minut (for five minut stop vs. forty five minut stop). Dochází mi postupně, že je to v prdeli. Mám jen svý hadry a kameru. Doklady, kreditka, šrajtofle, prostě vše zůstalo na sedačce busu. Nadávám si, jakej jsem to neopatrnej debil. Začíná pršet a vymýšlím, jestli fakt čekat tady nebo co dělat.
Racionálně uvažuju. Řidič má satelitní telefon, bez něj by nemohl na poušť jet, z centrály mu zavolají. Musím se dovolat na centrálu, odkud? No přesvědčit někoho na benzíně. Jdu tedy tam. Když přijdu na most přes řeku, vidím u benzíny stát náš autobus. On mi neujel a čekal celejch 40 minut jen na mě! Omlouvám se řidiči, je v pohodě, turisti jsou na mě nasraný, že je zdržuju a já celej šťastnej, že to takhle dopadlo. Jen nechápu, proč nejel na parkoviště k vodopádu...
K vodopádu Aldeyjarfoss jsem radši moc blízko nešel, aby mi zas neujeli...
U dalšího vodopádu se staví na 30 min, radši na něj seru a zdržuju se v blízkosti busu a kouřím cigára. Je tu dost zima a leje. Sotva opustíme travnaté údolí řeky a ocitneme se na poušti ve vnitrozemí, počasí se radikálně mění. Chčije jako z konve, vichr ukrutnej a mlha s viditelností místy na třicet metrů. Musíme udělat jeden stop a vyměnit strače, venku je děsná kláda. Jak se ale postupně blížíme k Nýidaluru, je vidět víc a míň prší. Že by bylo něco pravdy na tom, co říkal řidič? Když je na severu hnusně, je hezky na jihu. Snad to tak bude.
Jsem zpátky na poušti Sprengisandur a zase ta samá nicota
V Nýidaluru jsme kolem 14h. Hned se zdravím se správcem, vystupuju z busu jako jedinej, ostatní jedou až do Landmannalaugaru. Pro jistotu dávám správcovi informace o tom, kudy půjdu a beru si tu drze litr vody pro začátek. Kecám ještě s jedním frantíkem z busu. Byl na Islandu už 27-krát! Ale je prý poslední léta zklamanej z turistů, že už to tu není to co bývalo. Fouká silnej vítr ze severu a nese s sebou to hnusný počasí a víří prach všude kolem. Nasazuju rukavice, brýle, hůlky a razím. Jde se úplně skvěle. Odpočatej, vyžranej, s lehčím báglem. Fantazie. Hned po kilometru musím brodit řeku. Nevadí a ani to moc nestudí. Za chvilku docházím k odbočce, kde se odděluje cesta k jezeru Kvíslavatn. Tudy jsem chtěl původně jít, ale půjdu dál do F26, směr Hrauneyjar. Vítr je tak silnej, že mě úplně žene dopředu, jdu dost rychle, skoro i chvílemi běžím a v pohodě dávám 2h bez přestávky a pak ještě další 2h.
Pomalu obcházím ledovec Hofsjökull a mám vedle sebe krásné hory na jih od něj
Ale aby nebylo radosti moc, začínám mít zase problémy s vodou. Jako by mě poušť nechtěla pustit. Na mapě bylo 5 řek, všechny koryta vyschlý, tak pokračuju dál, musím najít na noc místo s vodou. Navíc jsou všude samý kameny, v tomhle bude dost hustý postavit stan. Objevuje se rozcestí k jezeru Hágong a kilometr za ním je malá říčka. Zvedá mi to náladu, stejně jako fakt, že dnes jsem chtěl ujít odpoledne tak 12-15km a místo toho dávám 25km.
Jediný potok Kitsualda po 20 kilometrech mi umožňuje přečkat noc s vodou
Vátr fouká opravdu hodně, žene sem pořád tu slotu a přestože stavím stan v údolí, trochu krytém od poryvů, je to chuťovka. Kolíky musím obkládat hodně těžkými kameny. Když postavím vnitřek a jdu pro vrchní část, vidím, jak mi vichr smýká po poušti se stanem obloženým čtyřma šutrama. Chvílemi pomalu nevím, co dřív držet v rukou. Po půl hodině usilovného boje s vichřicí lezu do klepajícího se stanu s obavami o nalomenou tyčku. Snad vydrží.
Nemám náladu vařit, ani jít pro další vodu, tak večeřím jen snickers. Vítr trochu ustává, ale dělá se zima. Jde mi zase pára od pusy, studí mě ve spacáku záda, dávám si na ně suché triko a usínám až po půlnoci. Mám za sebou 165km, do Hrauneyjaru je to 87km.