Den 11
Reykjahlíð,Krafla,Detifoss,Ásbyrgi,Húsavík (11.7.2007)
Některý dny jsou prostě prima. Třeba jako ten dnešní. Jedinej kaz na něm je, že dehydrované tělo zřejmě odmítá nečekanej příděl tekutin a lítám celou noc na chcaní, fakt každý dvě hodiny. Pěkně mě to točí, furt se obouvat, ujít třicet metrů a zase zalézt do stanu. Bejt tma, močím hned vedle, jenže tady je furt debilní světlo. Spím až do 8:30 a přemýšlím, po čem tolik lítám na hajzl. Asi je to tou vodou, která má v sobě docela dost síry a pěkně zavání i přesto, že do ní dám vitamínový tablety. Dnes se věnuju hygieně naplno tj. včetně holení. Jen jsem musel včera koupit 10 žiletek v balení, tak jich 7 vyhazuju. Snídám chleba se slaninou a hořčicí. Po ranním zataženém nebi není po loku rumu ani vidu a opět praží slunce. V 11:30 mi jede bus na Detifoss, mám chvíli čas, opět šmejdím v supermarketu a dokupuju 2x marlboro, 2xsnickers a litr sprite za nějakých 1800 ISK.
Fumaroly a sirná pole u sopky Krafla. Kousek odtud je geotermální elektrárna.
Místo busu jede opět dodávka, tentokrát ještě s přívěsem na bágly. Za cestu na Detifoss platím 2000ISK. Cestou míjíme samý zajímavý věci jako geotermální elektrárnu, ložiska síry, sirná pole s výpary, vulkán Krafla a mrzák řidič nezastaví ani na fotku, což mě dost mrzí. U Krafly stavíme na místě, kde není vidět, jen přistupuje grupa mladých vepřovek s jednou od pohledu nepříjemnou nánou. Je hnusná jako prdel a namyšlená úplně hrozně. Ale furt to nic není oproti samostatné cestovatelce, brejlaté intošce se stativem na svůj pomrdanej foťák, která se furt každýmu vnucuje, snaží se seznámit a ještě zdržuje celej den.
Žluté hory jsou plné síry, která se tu celá desetiletí těžila
Na Detifossu máme hodinu a půl, než sem přijede další bus. Nechávám bágl u záchodů na parkovišti bez dozoru a jdu půl kilometru k vodopádu. Něco tak mohutnýho jsem fakticky nečekal. Detifoss je na řece Jökullsá a Fjólum a je to nejvodnatější vodopád v Evropě. Šířka přes 100metrů, výška 44metrů, ohromná síla vody. Natáčím a fotím a mám to díky slunci i s obligátní duhou. Jen musím rychle schovávat kameru, páč to mrholení od vodopádu je děsný. Za pár minut jsem úplně mokrej, je to pomalu na pláštěnku. Navím lezu s tou bolavou nohou po schodech na vyhlídku děsně pomalu. Fotím ještě nějakýho japonce, nedělá jiný fotky než sám se sebou. Narcis.
Nejvodnatější vodopád v Evropě Detifoss. Síla vody je ohromná.
Dávám svačinku a jdu ještě k vodopádu Sellfoss, kterej není tak gigantickej jako Detifoss, ale taky dobrej. Místo autobusu přijíždí zase dodávka, za volantem opět ženská, ale jede dobře. A navíc dělá na rozdíl od toho ranního starýho mrzouta spoustu hezkých a dlouhých zastávek. Třeba na dalším vodopádu na řece s panoramatickým váhledem ze skály, nebo na dalších dvou krásných místech v kaňonu řeky Jökulsá. Na druhé zastávce je kemp, kolem řeky se taky chodí docela populární trek a vystupují všechny mé neoblíbené postavy tj. němci a intoška a budou tu spát.
Kousek dál proti proudu je nad Detifossem další vodopád, Selfoss. Taky stojí za prohlídku.
Na parkovišti tu stojí rozebraný terénní náklaďák od české CK Adventura. Na tyhle magory mám svůj názor a rozhodně s nimi nevyměňuju ani slovo. Důkazem mého názoru na čecháčkovství je i to, že kluk od cestovky nastupuje k nám do busu, nechává se vyvézt na kopec a volá z satelitního mobilu řidičky do autopůjčovny shánět vůz pro osm klientů čecháčků, zjevně nasraných ze zkaženého zájezdu, že budou mít skluz v nabitým programu. V půjčovně chtějí za dodávku a den asi 10000 ISK, což se mu zdá moc, tak jede s námi do Ásbyrgi shánět pomoc u farmářů. Když to bude zdarma proč ne? Management CK Adventura by ho asi moc nepochválil za nenadálé výdaje v divočině a vícenáklady a menší zisk. No a ještě samozřejmě účtenku z busu, abysme to dali do daní.
A o kousek níž po proudu jsou další vodopády, vyhlídky z okraje rokle jsou skvělý
Na Ásbyrgi už fachá mobil, je tu benzínka a sámoška. Kupuju další cigára, neboť mi došly a ostatní jsou v báglu v kufru dodávky. A ještě chipsy, ten dobrej kořeněnej sýr k snídani, no prostě zase 1100 ISK v prdeli. Jo a k tomu 3000 ISK za tenhle bus od vodopádu do Húsavíku. Cesta už vede dál po pobřeží Grónského moře a jsem v nejsevernějším bodě, za 66. rovnoběžkou. Zatím můj rekord. Výhled na moře je bezva, okolní krajina je zase zelená, všude farmy. Musí se tu docela dobře žít. Na benzínce byl i plakát,taková pozvánka na společnej večer farmářů u někoho. Jako za starejch časů. Škoda, že už nestavíme, pobřeží by bylo dobrý na fotky.
Údolí jedné z největších islandských řek Jökulsá a Fjölum tady tvoří kilometry dlouhý kaňon
V Húsavíku jsme kolem 20h, hned u příjezdový cesty je kemp, tak nemám starosti s hledáním a 200m od něj dokonce stavíme na benzíně. Vystupuju a belhám se do kopce kolem fotbalovýho hřiště. Z kempu je krásnej výhled na celý město, který je na islandský poměry docela velký a od pohledu fajn. Stavím stan na krásný travičce, slunce svítí, k večeři dělám dobrý instantní boloňský špagety a čaj s rumem. Prostě úplná kempová pohoda. Jen 850 ISK je docela dost na to, že tu nejsou ani sprchy. Večer ještě ošetřuju nohy. Odstřihávám opatrně kůži z puchýřů, aby se nezatrhla. Achilovky už bolely jen ráno, zlepšuje se to, vypadá to, že v pátek nastoupím do busu a tradá směr Nýidalur. Aktivně jsem slepil i tyčku od stanu lepenkou. Jdu spát ve 22h, kdy je docela dost chladno. Ráno vstávám na velryby.