Den 9
Opouštím Nýidalur a mířím jeepem na sever k jezeru Mývatn (9.7.2007)
Vstávám zase v 6h, achilovky strašně bolí a sotva chodím. Sejít po schůdcích do kuchyně je utrpení samo o sobě. Počasí je krásný. Úplně vymetená obloha a ještě fouká lehce vítr, ne jako to zjebaný bezvětří včera. Úplně lituju, že nemůžu jít dál. Snídám bramboračku, dvoje sušená masa, čokoládu a čaj. S cukrem co jsem tu našel! Francouzi se od rána zase serou v kuchyni a žerou. Hnusnej národ, začínám ho nenávidět. A jestli mi někdo bude vykládat, jak jsou francouzky hezký holky, tak budu ukrutně nesouhlasit, páč tady byly samý zrůdy. Konečně ta banda odjíždí a za hodinu někdo volá vysílačkou na Nýidalur,že se frantíkům sesral mikrobus a musí trčet v poušti. Dobře jim tak, aby je ty mouchy sežraly!
Ráno je na Nýidaluru úplně nádherně, celé dopoledne relaxuju na sluníčku
S nohama to vypadá na dýl než na den odpočinku a po včerejšku mě poušť psychicky zlomila a chci odtud někam pryč. Sedím u dřevěného stolku se sbalenýma věcma a čekám celé dopoledne na bus co jede odpoledne a přemítám co dělat. Rozhoduju se přerušit přechod, zregenerovat se na severu u Mývatnu, kde jsem loni nebyl, projet si jako normální turista Detifoss,Kraflu,Húsavík a další severské atrakce, což jsem měl po přechodu Islandu stejně v plánu a pak se podle stavu nohou vrátit a dojít to.
Na chatě po odjezdu francouzů nezbyl nikdo, jen já a správce, nějakej mladej kluk od FÍ, islandskýho turistickýho klubu, děda prý dnes odjel. Správce ke mě přisedává ke stolku a celý den se vyhříváme na slunci a krafeme o všem možným. Třeba o tom, že dělá správce na univerzitních kolejích a tenhle byznys má jen v létě. Je taky členem ICE-SAR, stejně jako dalších 20000 islanďanů! Členství v SAR je něco jako u nás hasiči. Jeho táta a ségra dělají taky na horských chatách, vypečená rodinka. No a pro český závistivce jedna informace, že životní minimum tu mají 1400 EUR a průměrnej plat 3200 EUR měsíčně. No nežiju si špatně. Ale úplně ze všeho je pro mě šokující informace o tom, že ledovec Tungnafjallajökull byl ještě před pár lety hodně vysoko nad horama, tam kam ukazuje jeho ruka do nebe nad hory. Díky zkurvenejm lidem kobylkám už za pár desítek let fakt asi nebudou. Vidět tohle na vlastní oči je něco úplně jinýho, než jen číst o globálním oteplování v novinách. Úplně ve mně hrklo. No a taky probíráme lov velryb, kterej islanďani obnovili loni na podzim.
Ingeho jeep, kterým jsem se svezl stopem přes dvěstě kilometrů pouští
Koukám na hodinky a 13h je dávno pryč a autobus nikde. Není se co divit, protože nejezdí každý den v obou směrech, jak si pan Luboš myslel, ale v pondělí na jih a v úterý na sever atd. No a dnes je pondělí. Do prdele, co teď dělat. Buď někoho stopnu, aby mě hodil na Mývatn, tak 200 km daleko, nebo musím zkejsnout tady do zítřka. Bus do Landmannalaugaru přijel podle plánu a na jih se rozhodně nechystám, čekám dál na terase a zase se dozvídám zajímavosti jako třeba, že policajti tu nemají ani pistole, Island nemá armádu apod. Jako naschvál nejede žádný jeep. Ze severu se tu staví nějací Češi z Brna, dva páry s dítětem, co přijeli trajektem s autem. Dělají si na terase rozkroj a ani nenabídnou a to jsem dal jedný paní brufen. Aspoň mi utekl čas. Je fakt nádherný počasí, kolem 16h už si říkám, že tu ostanu.
Pohled z jeepu na silnici F26, cesta na sever od Nýidaluru
Z ničeho nic se sem z jihu přiřítí kolona 14 jeepů německých turistů! Dávám se promptně do řeči s jednou paní z Norimberku, je na Němku docela milá, má ráda Čechy, Plzeň zná, no a po chvilce seznamovací úlisné konverzace se na rovinu zeptám, jestli nemají místo v autě. Ani jsem se nemusel ptát, protože se mezitím správce chaty za mě přimluvil u islandskýho vedoucího týhle expedice a už o mě ví. Paráda,paráda,paráda. Šéf akce se jmenuje Inge, mluví obstojně německy a má největší jeep, lezu do něj jako do náklaďáku. Inge je typickej Islanďan, vypadá nepřístupce a jakoby naštvaně, ale v duchu je děsně ochotnej, občas i nějaká sranda. Dostávám dokonce občas i nějakou žvejkačku a to už jsem na chatě obdržel grátis od správce sendvič s volským okem. Ta grupa němců takovej zájezd, kdy si němci přivezou trajektem auta a tahle cestovka jim dá maníka jako je Inge a ten s nima projíždí cesty, ukazuje jim přírodní krásy severu a organizuje jim hotely a žrádlo. Mají mezi sebou spojení vysílačkama, při brodech přes řeky je naviguje, kudy mají jet a tak. Děsný dobrodružství...
Na severu vede F26 podél ohromného kaňonu ledovcové řeky tekoucí z Vatnajökullu
Mastíme to po poušti docela zdatně, za hodinu a půl se začínáme přibližovat k nějakému kaňonu a po 3h jízdy se mění krajina z pouště úplně náhle na zeleň. Po pár dnech tady a už je to pro mě nezvyk, tolik barvy. Přijíždíme k vodopádu Aldeyjarfoss, je tady hustá zima a další stop máme u vodopádu Goðafoss, kterej je opravdu úžasnej. Jenže Inge nás nenechá moc kochat, od rána už ujel s vepřema přes 400 km a takhle ho honí každej den. Už hodně zívá, je ztahanej, stěžuje si na vedení cestovky, že si vždycky vymyslí nějakej časovej rozvrh co nejde dodržet. Po 50km jsme v městečku Reykjahlíð přímo u jezera Mývatn. Je to na naše poměry spíš malá vesnice, ale mají tu kostel, benzínu, pár hotelů, sámošku, prostě dobrý zázemí. A hlavně kemp je jen 100m od místa, kde mě Inge vyhodil.
Goðafoss je jeden z nejkrásnějších islandsých vodopádů, říá se mu vodopád bohů
Je 21h a v kempu si připadám nejhůř ze všech. Zarostlej, špinavej, zaprášenej, že na mě dost divně kouká i slečna na recepci, kde platím 700ISK za kemp. U jezera je krásnej trávníček, vyhlížím místo, kde postavím stan, nečumím pod nohy, no a najednou držkopád jako vyšitej i s báglem na zádech a šikovně vymklej kotník. To mi ještě scházelo. Jsem tak ztahanej, že sotva postavím stan, zalezu do spacáku, pojím pár lískových oříšků, páč mám signál, posílám pár sms a hned jdu spát. Jo a všude slyším zajebanou francouzštinu...