Den 8
Šestý den pochodu, od řeky Bergvatnkvísl do Nýidaluru (8.7.2007)
Vstávám už brzy v 6h, protože toho chci dneska hodně ujít. Venku vidím mraky, ale slunce je rychle rozežene a za chvilku je absolutně modrá jasná obloha. K snídani vařím hovězí polévku a rychle balím. Tuším, že budu dlouho bez vody, tak nabírám z řeky i do vaku, váha navíc je hodně znát. Docela dost mě bolí po včerejšku achilovky. U řeky se na mě nabalilo ohromný hejno mušek a vůbec se jich nelze zbavit. Úplně totiž přestal foukat vítr!
Vidět po kilometrech jednu dopravní značku mi připadá jako vrchol civilizace...
Po dvou hodinách cesty jsem na rozcestí, míjím tyčemi označenou pěší cestu Sprengisandurvegur, po které jsem chtěl původně jít a odbočuji na jih, směr Nýidalur. Cedule na Nýidalur na rozcestníku chybí, asi jí urval vítr, od 51km z celkové trasy mezi Laugafellem a mým dalším cílem odečítám 31km, takže budu muset ujít ještě 20km. U jezera přibylo much, jdu na jih, vítr vane zlehounka ze severu a mám tudíž celé hejno v závětří před obličejem. Začínám prožívat krizi, slunce mi spálilo obličej, achilovky bolí a mouchy mě deptají ze všeho nejvíc. Je hodně horko, vzduch se tetelí nad černým pískem, skoro bych řekl, že jsem se vydal na Saharu a ne na Island. Sundavám větrovku, stejně nefouká a nasazuju si sluneční brýle. Na F26 je o poznání silnější provoz, jeep kolem mě projíždí každých 10-20 minut a strašně práší. Potkávám i auto s maníky z ICE-SAR, hrozně mě zdraví a tvrdí, že čiším optimismem a to přesto, že pohled na turistu obklopeného hejnem neodbytných much musí být úžasnej.
Rozcestník je vždycky úplný potěšení, tady se napojuju na silnici F26, hlavní cestu napříč vnitrozemí
Začíná mě trápit žízeň, snažím se šetřit vodou jak to jde, ale brzy nemám skoro nic. Tři hodiny chůze od rozcestí měla být podle mapy řeka. Není. Další očekávám za 5km, jdu další dvě hodiny a řeka zase chybí, tentokrát aspoň prázdný vyschlý koryto, že se můžu orientovat. Jsem úplně dehydrovanej, prosolenej, slunce pálí jak svině a o mouchách mezi zubama, v nose, v uších ani nemluvě. Začíná to bejt psycho. Řvu vzteklý nadávky úplně nejvíc nahlas jak to umím a nic tím nezměním.
Nic se nezměnilo, pořád jenom absolutně pustá krajina s horami a ledovci v okolí
Z ničeho nic zastavuje auto, červený jeep a z okénka drží dvě ruce chlazenou colu a pivo. Úplně boží zásah. Beru pivo, jen zasyčelo a za dvě minuty je ve mě. V autě sedí dva mladý islanďani, jdou se vychcat, dávám jim dvě startky, potěžkávají můj bágl, fotí si mě a jedou dál. Ani netuší jak mi helfli. Za chvíli mi chce zastavit i nějakej autobus výletníků, ale přestože toho mám plný kecky, zarputile odmítám pomoc. Pivo mi sice krátkodobě bodlo, ale mám deficit tekutin a k tomu ještě zapůsobil alkohol, že jsem půl hodiny přiopilej. Po jednom pivečku!
Opustil jsem jeden ledovec a blížím se k druhému. Pár kilometrů před Nýidalurem
Pochoduju další hodinu. Situace stálá, slunce, bezvětří, mouchy, bez vody. Jediný, co mě utěšuje je nádhernej výhled na oba ledovce z nichž Tungnafjallajökull je už hrozně blízko. Konečně dorážím k řece, musím brodit a navíc je voda nepoužitelná, absolutně bahnitá. Brod je po kolena a za řekou na sebe natahuju další partu mušek. Už je to nesnesitelný, ani nemá význam je zabíjet, přesto kolem sebe plácám jako postiženej. Mlátím do všeho jako magor, abych byl po pár minutách apatickej. Prostě mouchy snězte si mě. Za řekou byl rozcestník, setkává se tu F26 s cestou od Askji a do Nýidaluru zbývá posledních 5km.
Cesta F26 je poměrně frekventovaná, každou chvíli mě míjí nějaké terénní vozidlo
Po kilometru konečně nacházím potůček s čistou vodou. Litr piju na ex, doplňuju zásoby a už jistě vím, že přežiju aspoň do Nýidaluru. Šíleně mě bolí achilovky. Furt samej kopec a až po dalších dvou hodinách chůze vidím Nýidalur. Jenže před ním je ještě jeden brod a pořádnej. Zrovna tahají na laně ven jedno auto, které uvízlo. Řidiči mě chtějí převézt, ale furt mám bojovou náladu a tohle si chci vychutnat. Řeka hodně meandruje, asi do deseti ramen, v nejhlubším místě je vody po stehna a proud má takovou sílu, že ohejbá trekové hole, až mám strach, aby neruply. Poslední překážku mám za sebou a belhám se do Nýidaluru posledních pár set metrů.
Kilometr před Nýidalurem mě čeká zatím největší brod, v autě je to pohoda, pěšky je to horší
Správce chaty je nějakej děda a už o mě ví, volali mu z Laugafellu, že sem má za dva dny dorazit nějakej pěší šílenec. Ještě, že jsem nešel po Sprengisandurvegur, Nýidalur bych minul a dědek by po mě vyhlásil pátrání. Tady se nevyplácí pouštět si hubu moc na špacír. Děda je docela fajn, ikdyž neumí moc anglicky. Beru si zas nocleh v chatě, platím za něj 2700ISK. Těšil jsem se na sprchy, nefungujou, takže zklamání. Chata je docela obsazená francouzskými autoturisty, pěší jsem tu jedinej a od správce se dozvídám, že i jedinej, kterej sem letos došel po svých.
Nýidalur je další turistická chata, na sever je 51km Laugafell, na jih je Hrauneyjar přes 100km, jinak nic
V kuchyni vařím bramboračku a francouzi jsou tak rozlezlí se svejma pánvema a hrncema, že skoro není místo na plotně sporáku. Vůbec ty lidi nepochopím, dokonce s sebou do hor táhnou 20 litrovej hrnec a vaří si v něm ovar!!! A vůbec je nezajímá, že sem musí dovážet plyn a že tu mají cisternu s vodou. Kreténi, kriplové, tihle francouzi. Lehám na pryčnu do spacáku, dnešek mě vyčerpal a hodnotím situaci co dál. Do Landmannalaugaru je to od oka 120km. Největší průser jsou kotníky a achilovky, pajdám fakt hodně. Mám po dnešku opruzeniny na stehnech. Nalomená tyčka od stanu. Dochází mi plyn v kartuši, nevím jak dlouho může vydržet. Jídlo mám tak na čtyři dny. Zničil jsem zapalovač, mám poslední. Všechno by šlo nějak vyřešit, závisí to na nohách, počkám do rána co to udělá a pak uvidím co dál. Je kolem 23h a francouzi furt žerou. Za sebou mám 140km.