Den 6
Čtvrtý den pochodu, konec údolí Eyjafjördur, začátek pouště Sprengisandur a Laugafell (6.7.2007)
Vstávám lehce po 6h. Venku je pod mrakem a zima jak v psírně, přemýšlím co dělat, abych mohl pokračovat dál. Nejdůležitější je usušit hadry. Zkouším nejdřív vysušit tričko na sobě ve stanu. Moc to nepomáhá, nezbývá, než překousnout zima a jít sušit na těle ven. Z hůlek dělám provizorní sušák, zabodávám je hluboko do země, naštěstí to jde. Na provaz dávám kalhoty, mikinu, větrovku a ponožky, všechny je pořád turch. Obloha se začíná protrhávat a je polojasno, občas se ke mě dostane i sluníčko. Tričko uschlo za chvíli, překonávám se a suším na sobě mikinu. Trvá to přes dvě hodiny, než jí zbavím vlhkosti!
Po včerejším lijáku suším věci, zachraňují mě hůlky a slunce, bylo tu vidět na 20 metrů.
Do Laugafellu to mám přes 30km a musím to ujít dnes, protože sotva opustím údolí, budu na totální poušti, voda nikde. Snídám snickers a 50 gramů lískových ořechů, nabírám si vodu a balím. Počasí je furt takový, že nevím, co z toho vzejde, tak uvažuju, že plátěný kalhoty a ta zasraná německý mikina, to nemůžu nosit. Beru na sebe dlouhý termoprádlo, goretexový tepláky, tričko a větrovku a vyrážím. Po chvíli je mi jasný, že v týhle kombinaci budu chodit, saje to perfektně pot, je v tom teplo a ještě to dejchá. Jak mě ty kalhoty s mikinou teď serou se nedá popsat, uvažuju dokonce, že bych je vyhodil, dobrý 3,5 kg v báglu navíc. A úplně zbytečně. V 11 hodin vyrážím do krpálu.
Pokračuju stoupáním v údolí, jsem ve výšce 650 metrů a končí pomalu vegetace
Jde se dobře, nohy nebolí a po dvou hodinách docházím k brodu přes řeku ve výšce 700m. Čekal jsem, že to bude na kecky a nakonec dávám i tenhle brod v pohorách. Svačím snickers a u vodopádu z malého potoka si nabírám možná poslední vodu dnes. Úplně už zmizela tráva, jsou tu jen šutráky. Do vrcholu údolí je to ještě 200 výškových metrů a sotva vylezu na konec fjordu ocitám se na vnitrozemské náhorní plošině. Okamžitě do mě začíná plnou silou bušit v poryvech ukrutný vichr, nasazuju kapucu a uvažuju o brýlých. Nebe je zatažený, kolem mě jen kameny a písek, opravdu úplně jako na Měsíci. Na vítr si rychle zvykám a svižně pochoduju v tempu vstříc Laugafellu, ke kterému je to ještě štreka. Mám málo vody, občas se krmím sněhem ze sněhových polí, která tu jsou na každém kroku, nemá se to dělat, protože sníh snižuje tělesnou teplotu, ale je mi v termoprádle fakticky fajn a stejně tu jiná voda není. Orientace je při trošku snížené viditelnosti absolutně nemožná. Vůbec se není čeho chytit a snažím se odhadnout vzdálenost podle doby chůze.
Přebrodil jsem řeku, brod byl naštěstí mělkej a menší než jsem čekal, kousek odtud už začíná poušť
Jdu jako stroj, dokonce i hodinu a půl v kuse. Na mapě identifikuju nějaké jezero, čekám za ním brod přes řeku, ale žádnej není. Jen vyschlý koryto. Zdáli se ženou černé mraky, pospíchám do Lauafellu co to jde. Když si myslím, že jsem sotva kilometr od chaty, přicházím v 19h k rozcestníku a svině mi ukazuje ještě 4km. Jdu jako magor a stejně je to hodina a čtvrt.
Vnitrozemí Islandu. Pustina. Nic než kameny, písek, sníh, led a hory
Za den jsem viděl asi 10 jeepů a jednu grupu motorkářů, všichni mě zdraví a opět mám i nabídky ke svezení. Zatím odmítám, je to o hrdost. Stále nepotkávám pěšího turistu, ani cyklista nebyl za 4 dny žádnej. V Laugafellu kašlu na stavění stanu na louce a jdu spát do chaty postavené islandským turistickým klubem. Za nocleh platím 2200 ISK. Zázemí je super. Na topení suším ponožky a vložky do bot, spím na pryčně ve spacáku, v kuchyňce si vařím čočkovou polévku, meju nádobí a kecám se správcem. Vypráví mi story o dvou francouzských cyklistech co loni našli u lávových polí poblíž Nýidaluru, bez vody, jídla a skoro umrzlé.
Laugafell, jediná obydlená bouda na 60km daleko a taky jediná zelená oáza v poušti
Laugafell je široko daleko jediné místo, kde je zeleň, v 15.století sem utekla z údolí před morem nějaká ženská. Sebrala dobytek, děti a tak a našla tole místo, kde se jí nakonec tolik zalíbilo, že tu zůstala. Bodejť by se jí tu nelíbilo, když je tu geotermální energie a díky ní tu mají dokonce bazének. Okamžitě se jdu vykoupat. Voda je fantasticky teplá, v bazénu kecám s islanďanem a chilankou co se tam rochní. Jsou divní a zabírají mi místo v nejteplejší vodě. Když vylezu ven z vody, klepu se zimou jako ratlík. Vařím ještě čaj s rumem, mažu znavené nohy brufenovou mastí a sundavám si kontaktní čočky, páč jsem s nima včera spal. Dnes to bylo určitě přes 30km a zítra se rozhodnu, jestli pokračovat původní cestou nebo dojít do Nýidaluru. Můžu si odsud i zavolat satelitním mobilem, ale správce chce 500 ISK za hovor, tak na to kašlu a jdu ve 23:45 spát.