Den 5
Třetí den pochodu, údolí Eyjafjördur (5.7.2007)
Vstávám v 7:30 tj. téměř po dvanácti hodinách spánku. Pomohlo to, nohy nebolí vůbec, puchýře se výrazně hojí a opruzeniny úplně zázrakem zmizely. Rybilka je výborná. Snídám česnečku, dopíjím se a jdu prvně srát v přírodě. Není tu kam se schovat, poslední lesík jsem minul včera odpoledne a jsem na kopečku na holé strání, prostě je sem vidět odevšad. Ale to mi vůbec nebrání v mém exhibicionismu.
Opustil jsem už i farmy a tady je jenom neobydlená krajina a zmizela i silnice, tohle už je F821
Po včerejšku vymýšlím zlepšováky, jak si usnadnit pohyb s batohem, beru si trekové hole a pod popruhy od báglu si dávám teplé rukavice, aby to tolik netlačilo. Je to výborný! Jde se skvěle, vyrážím v 10:20 a hned jdu celou hodinu, to jsem ještě nezvládnul. Procházím kolem posledních farem, silnice se zvedá, po asfaltu už ani stopy. Míjím ceduli Laugafell 47 a Akureyri 41 a pak ještě jednu, kde je jen Laugafell 41. U poslední farmy v údolí je informační tabule o poušti Sprengisandur a mapa pro auta. Začíná polní cesta a s ní neobydlená zem. Na týhle cestě už fakt můžou jet jen auta 4x4, za celé odpoledne potkávám pouze tři jeepy, všechny mě zdraví, ten poslední mě chce dokonce svézt. Asi jsem tu za exota, uvědomuju si, že jsem ještě za tři dny nepotkal jinýho pěšího turistu. Krajina je pořád docela zelená, údolí se už dost zúžilo a hory, které jej svírají se zdají být vyšší a příkřejší. Na svazích se pasou divoké ovce a na cestě míjím jednu pěkně mrtvou a shnilou. Pasou se na ní mouchy. Jinak mouchy ty svině, mě pěkně poletujou kolem hlavy.
Nejsou tu už ani mosty, každou chvíli musím brodit nějaký potok
Začínají taky první brody, žádný můstky tu už nejsou. Zatím je to přes potoky a poněvadž počasí teplotně docela jde, zkouším jak hluboký projdu s goretexovýma pohorama. Docela dávám všechny a nemusím se přezouvat do brodicích kecek. Na jednom brodu skáču přes kameny a natáhnul jsem si sval na levým lýtku. Úplně v něm škublo, že jsem si chvilku myslel, že si tu snad natrhu sval. Takhle riskovat už nebudu. Silnice už odpoledne stoupá docela prudce. V jednom místě po ní podélně teče potok, úplně bych tu chtěl řídit jeep. Míjím dva bagry co spravujou cestu zavalenou sesuvem půdy a bavím se chvilku se stavařem. Stoupám výš a výš, už mám asi 500 metrů nad mořem. Začíná z ničeho nic kapat a během pěti minut se sem přihnaly těžký mraky, viditelnost na pár metrů, vítr jak svině a leje dost hustě,. Rychle hledám místo na kemp, v tomhle se nedá pokračovat, vypadá to docela nebezpečně. Naštěstí nacházím jedno blízko řeky a na louce, stan jde naštěstí postavit, ale všechny hadry co mám na sobě jsou úplně totálně mokrý.
Jeden potok si našel cestu na silnici, tak musím jít pár desítek metrů vodou
Ve stanu je fajn, převlíkám se do suchýho, impregnace drží bezvadně, Max holt umí impregnovat a v pohodě si vařím půlku gulášovky a dopisuju deník. Jdu brzy spát, v tomhle počasí do Laugafellu, nevím, nevím. Je docela zima, jde mi pára od huby ve stanu. Kolem ještě projel jeden jeep.