Den 3
První den pochodu, z Akureyri údolím Eyjafjördur (3.7.2007)
Budím se v 8:30, vůbec se mi nechce někam jít a to hlavně z toho důvodu, že přemýšlím, jak se zbavit spousty věcí, které až zas tak nutně nepotřebuju, abych měl malou váhu batohu. Napadají mě různá řešení, jako že to zabalím do malýho baťůžku a nechám si to tady v kempu na recepci nebo že skočím na terminál BSI (autobusová společnost) a pošlu si ty věci do Skógaru, kde chci skončit. Nakonec se hecuju, že to dám i s těma věcma a tělo si zvykne na zátěž. Snídám čokoládu a čaj s rumem a ještě si dopřávám suchý krajíc chleba. Jdu po 2 dnech i srát, na Betlachově stupnici 4+ ( 1=voda, 2=sračka, 3=normál, 4=zácpa, 5=vyšťourat ven klacíkem). Nemají tu ani sprchy, aspoň čistím zuby. Abych si udělal radost vyhazuju chilli omáčku jako nadbytečnou a balím hmotnost 26kg. Kupodivu to docela jde a v 10:45 opouštím kemp. Slunce svítí, natáčím a fotím.
První kroky na Blood on Iceland, začínám od pobřeží Grónského moře
Z kempu to jde pěkně z kopce do přístavu a pak podél pobřeží konce fjordu po rovině a hlavně po asfaltce A1. Za chvíli A1 odbočuje a jdu po silnici č.821. Míjím letiště v Akureyri, malé vnitrostátní, kde přistávají vrtulová letadla pěkně z hor. A míjím první rozcestník se žlutými směrovými tabulemi. Je na něm napsáno Akureyri 3 a v opačném směru Laugafell 87. Tam jdu a za pár kilometrů už nebude silnice 821, ale F821. Písmeno F znamená, že je to cesta pouze pro terénní automobily s pohonem 4x4. Jenže zažívám dvě zrady. F821 čili nezpevněná začíná až po hodně kilometrech, tak mě čeká pochod po debilním asfaltu a zrada druhá v německých marlborkách je v krabičce pouze 17 cigaret. Okradli mě svině německý.
Letadlem je to sem z Reykjavíku 45 minut letu, Airbusy tu nečekejte
Snažím se šetřit nohy a jdu 20 minut chůze, 10 minut pauza. Nicméně ani to nezabrání tvorbě puchýřů. Paty zpevněné odrostlými puchýři po pochodu s panem Vaníkem na Radyni drží, ale na spodní straně chodidla a hlavně na obou malíčcích se už puchejře tvoří. Jak se vzdaluju od Akureyri, klesá citelně provoz na silnici. Islanďani jsou hodný řidiči, sotva mě vidí, zajíždí až skoro ke krajnici v protisměru, aby se mi vyhnuli a ještě hodně zpomalí, ne jako v Čechách, další ukázka slušnosti. Z ničeho nic nacházím na zemi blyštící se islandskou minci v hodnotě 100 ISK a za pár desítek metrů druhou. Jsem bohatší, cesta jako v pohádce. Procházím údolím podél řeky, z obou stran se příkře zvedají vysoké hory, krajina je nádherně zelená, míjím jednu malou farmičku za druhou, občas i nějaký výletní penzion, dokonce tu jsou i lesy. Prý ale maximálně 60 let staré, ty původní vikingové vykáceli na dříví a zbytek dokonaly nenažraný ovce a teď se tu Island snaží masivně zalesňovat, aby zabránil erozi.
Každou chvíli si sundavám bágl ze zad a kochám se údolím
K svačině a k obědu pojídám čokoládu, občas fotím. Jo vlastně ráno bylo i sušený maso. Je docela horko a mám problémy s vodou, často piju a protože mám jen 1+0,5 litru PET-lahve, je jasný, že zítra musím vytáhnout ještě vak. Kolem páté hodiny odpoledne nacházím most přes říčku, nechci riskovat, že dál nenajdu vodu, tak stavím kemp na louce označené cedulí s rybou, zřejmě místo pro rybaření. Jsem sice docela dobře vidět od silnice, ale tady je každýmu jedno, co tu pohledává turista. Fouká docela slušnej vítr, nese s sebou sice hezký počasí, ale stavět v tom stan je docela pakárna. Učím se. Včera mi trvalo postavit stan kolem 6 minut, dnes skoro půl hodiny, protože jsem ho jak magor postavil delší stranou kolmo na vítr a musel jsem ho přestavět. Navíc se učím dávat si bacha na věci, aby neuletěly. Chvíle nepozornosti a něco potřebnýho se mi může lehce ztratit. Fotím a natáčím, k večeři vařím čočkovou polévku a dávám jí se dvěma chleby. A ještě vařím čaj s rumem.
Můj první nocleh ve stanu v přírodě
Je tu ještě signál, tak posílám zdravice domů. Namožené nohy mažu brufenovou mastí a dopisuju deník, to je taková dobrá zábava na večer. Měním baterku v mp3 přehrávači (musím jí příště vyndavat, aby neměl přehrávač tendenci se samovolně zapnout) a jdu konečně rozumně spát ve 21h. Ani nevím, kolik jsem ušel.