Den 22
přesun domů: Reykjavík-Keflavík-München-Plzeň (22.7.2007)
O půlnoci mě budí nějaký islandský fakani, co běhaj po kempu a dokonce mi hážou na stan nějaký malý kameny či co. Kvůli nim pak nemůžu dvě hodiny usnout a nadávám jim do motherfuckerů. Jo a chodím furt chcát. Vstávám v sedm hodin a z nudy se povaluju do devíti. Ze stanu mě dostane až kempová služba, co mi hrabe na stan. Když vylezu ven, mám na stanu růžovou samolepu s nápisem, že se mám dostavit na recepci. Zjišťuju proč. Na samolepu mi napsali blbý datum a na účtenku, že prý 1 noc a 2 osoby. No budu se muset jít asi pohádat. Nějdřív se jdu ale zkulturnit, vyčistit zuby, oholit se, sprcha, mytí hlavy no a jdu na to. Vysvětluju recepčnímu svůj problém a on jako že ok a mávne nad tím rukou. Hned se mi vybaví přístup v Čechách, kde by byla hádka na nože, prostě hele mladej, tady to máš napsaný tak koukej zaplatit nebo mazej vodsud...
V centru Reykjavíku je spousta vodních ploch a taky kostelíků, Jarda by měl radost
Snídám 2 instantní polévky do hrnku a začínám se zbavovat nepotřebných věcí: žiletek, pasty na zuby. plynové bomby, sprchovýho gelu a tak. Zbylé jídlo nechávám v kempu v kuchyňce. Třídím všechny věci, balím dárky a snažím se vejít do limitu 20kg. Za stálého pokuřování mi balení trvá dvě hodiny a v půl jedný opouštím kemp a jdu opět známou vyšlapanou cestou na terminál autobusů. Původně jsem chtěl jet MHD č.14 abych šetřil nohu, ale je hezky a docela jsem se nadopoval tím brufenem a ovázaná noha drží, tak jdu pěšky. Noha vlastně nebolí na rovince, ale jen při chůzi po schodech.
Reykjavík je centrum bohémského života a umělců všech směrů, kteří mají vystavená svá díla prostě všude po městě
Na terminálu kupuju lístek na Flybus za 1200ISK, teď jezdí co půlhodinu, tak si dva nechávám ujet, abych nečučel dlouho na letišti. Tady je víc frmolu a je aspoň co sledovat. Nabírám si tu navíc čtivo a ve 14:30 opouštém hlavní islandské město a mířím po 3 týdnech na poloostrov Reykjanes. Za hodinu jsem na keflavíckém terminálu a psychicky se připravuju na šílené čekání do odletu ve 23:50. Ze začátku to jde, hemží se tu lidi, letadla běžných linek lítají tak do 17h. Jenom debilní LTU letí v noci a mezitím nic, tak se stávám pomalu ale jistě jediným obyvatelem letištní haly na dlouhé hodiny. Čtu si reykjavícké noviny v angličtině, prospekty o kosmetice, píčoviny o letišti, poslouchám na mp3 všechny 4 desky Bathory, píšu sms domů a konzumuju sendvič a popcorn z místního krámku, kterej je aspoň otevřenej a popíjím k tomu sprite. Nuda je děsná, drátěné sedačky tlačí do zadku a ani spát nejde. Okolo půl desátý už začínají odbavovat, jsem mezi prvníma, pomalu sem dojíždějí vepřovky, co taky letí nach Deutschland busama z hotelů. Mám místo u okna, bágl má jen 17,1kg ale stejně jde nadrozměrnejma zavazadlama. U rentgenu se hádám z celníkem, že odmítám, aby mi dal videokazety do paprsků a poškodil je. Nakonec mi s nechutí vyhoví.
A další velký kostel i s výhledem na fjord, holt už jsem se nudil...
V bezcelní zóně mě nasírají, páč mají zavřenou tax-refund přepážku a hážu tedy účty do nějakýho boxu, že to prý vrátí na účet. Chybí mi ale razítko od celníků, který se tu nedá nikde sehnat, tak nevím. Zbývá mi ještě 10000ISK, tak utrácím za kraviny, samý přívěšky, trička a hlavně mě opět nasírají, protože brennivín tu stojí 590ISK místo těch 2100ISK ve Vinbúdu. Tak si nakupuju na protest ještě lahev islandský vodky a 6 piv Viking po 80ISK. Daně tu tedy mají strašný. A je mi úplně jedno, že mám tak 15kg věcí na palubu letadla místo 5kg, co povolujou. Když vídávám ty kufry co si kolikrát nesou na palubu, seru na to. Čekání trávím popíjením coly v kuřáckém separé a cpu se mezi prvníma do letadla, abych mohl včas zaplnit svými věcmi boxík nad sedadly. Plán se daří a sedám si k okénku. Jak se plní letadlo furt si nikdo nesedá vedle mě, že by? A je to tu, vzlétáváme a já mám tři sedačky a tři polštářky jen a jen pro sebe. Skvělý, skvělý. Uvelebuju se, loučím se pohledem s Islandem a po jídle zavírám oči.
Dávám sbohem Islandu, krásné severské zemi
Usínám před Skotskem a budím se v Německu před přistáním. Přilétáme na čas v 5:30 našeho času, na bágl čekám docela dlouho a pak ještě 45 minut na Maxe. Při cestě po dálnici bratr opět chybuje a blbě sjíždí na Norimberk, Mnichov je prostě prokletej, nikdy odsud nejedeme normálně. Ani v Mnichově, ani na český hranici mě nikdo nekontroloval pas, stavíme na benzíně, trochu jídla a v 10hodin jsem v Plzni. Je hnusný horko, auta na sebe zase nasraně troubí, není kde před barákem zaparkovat, vítej doma Luboši.